katecheze o mši svaté

kapitoly z knihy R. D. Šimona Polívky Přistoupím k oltáři Božímu

kapitola druhá - Přepodstatnění

Žádný náš dar, i kdyby se jednalo o celý svět, nemůžeme vzít a dát Bohu jakožto něco, čím jej dokonale uctíme. Pán Bůh však chce, abychom jej mohli opravdově uctívat, a tak nám dává do rukou sám sebe, abychom měli něco, co je Boha důstojné. Přesněji někoho. Jedině Bůh sám může být v našich rukou sebe sama důstojným darem, a proto se nám Pán Bůh dává! Nejen, že se za nás vydal - jak se stalo na kříži - On se dává i nadále, aby člověk měl Boha stále na dosah!

Kdyby Pán Ježíš chtěl pouze zadostiučinit za hříchy lidu, stačilo by, aby přinesl svoji oběť na kříži, tak jak ji přinesl, a tím podal dokonalou náhradu Božské spravedlnosti za všechna minulá, současná i budoucí provinění. Ale i tento úkon Božské dobroty byl Pánu Ježíši málo! Nevykoná jen onen jediný spasitelný úkon, ale celou sílu, moc a hodnotu tohoto úkonu - této své oběti - nám lidem svěří do rukou, a to naprosto doslova! A tak již nestojíme před Bohem jako od Něho oddělení hříšníci, nýbrž jako hříšníci, kteří jsou ospravedlněni, Bohem očištěni; už zde nestojíme ani s prázdnýma rukama, ale pozvedáme k nebi Božský dar Eucharistie, který byl napřed darován nám. Nabízíme Bohu jeho samotného v té nejzářivější podobě jeho Božské dobroty, které se dovoláváme.

Bůh se zcela vydal, nejen jedenkrát na kříži, ale vydává se také v této nekrvavé podobě své oběti - tedy pod způsobami chleba a vína - a tento nejzářivější projev Božské dobroty pozvedáme k nebi. Bůh se obětoval z absolutní lásky, aby člověk viděl, jak Bohu na něm záleží. A my nemůžeme lépe ukázat Bohu, že také nám na něm záleží, než když vezmeme Jeho samého, z lásky obětovaného, a pozvedáme jej k nebi se vší úctou a důstojností.

Ale jak se nám může dát Bůh sám ve své dokonalosti a plnosti do rukou? Jakým způsobem je možné jej obejmout? Tak jako nelze Boha vidět - Bůh nemá tělo - tak jej nelze ani uchopit. A tak musíme mít něco, co vidíme a co jsme schopni uchopit, ale z čeho Pán Ježíš udělá sám sebe. A to se děje při mši svaté tak, jak Pán Ježíš sám ustanovil na Zelený čtvrtek při Poslední večeři. Vzal chléb, obyčejný, a proměnil jej ve své Tělo, vzal víno a proměnil je ve svou Krev. A takto se nám vložil do rukou.

Při mši svaté tedy dochází ke změně podstaty. Už zde není chléb, ale Tělo Páně; už zde není víno, ale jeho svatá Krev. Dochází k tak zvanému přepodstatnění! To je záměna jedné podstaty za druhou. Zůstává zde vše vnější (akcidenty neboli přídavky): velikost, barva, tvar a chuť, ale již zde není chléb a ni víno - podstata chleba a vína je pryč - je zde podstata Těla a podstata Krve Kristovy.

To je obsahem naší víry, toto je povinen každý křesťan věřit a vyznávat. I když všemu nemusí rozumět, musí vědět, co vyznává o Kristu a o jeho svaté oběti: jednou na kříži přinesená, stále se zpřítomňuje na našich oltářích nekrvavým způsobem. Křesťan musí vědět, co dělá, když pokleká před posvěceným chlebem: neklaní se chlebu, ačkoli stále vidí, co viděl předtím, ale vyznává, že pod vnější způsobou je nová podstata, pod křehkým povrchem svatá realita - ba nejsvětější. Je zde přítomen sám Bůh, a to takovým způsobem, aby také nám slabým lidem bylo možno jej uctívat a přijímat.

Přepodstatnění znamená, že vše vnější - co tedy nepatří k podstatě věci - zůstává, ale to, co je podstatou, se mění. Zůstalo vše vnější, ale to vnitřní, co dělá věc věcí, je změněno. Stále vidím oplatku nekvašeného chleba, jako jsem viděl na začátku mše svaté, ale to, co je skryté, podstata chleba, je nahrazena podstatou Těla Kristova a podstata vína je nahrazena podstatou Krve Kristovy. To vnější z Těla Kristova tu není - to ne - to by musely na misce ležet vlasy, vousy Pána Ježíše. Ale je zde to vnitřní: podstata jeho Těla a podstata jeho Krve.

A tak na začátku mše svaté leží na pateně chléb jako takový. Oplatka se svým tvarem, barvou, chutí, a ta oplatka je chlebem, jako každý jiný nekvašený chléb. Má vše, co patří ke chlebu - vnější věci i svoji podstatu - podstatu chleba. Avšak jakmile kněz na místě Pána Ježíše vysloví jeho vlastní slova: "toto je moje Tělo" - od tohoto okamžiku leží na misce Jeho Tělo - i když pod vnějšími vlastnostmi chleba. Říkáme tomu pod způsobou chleba. Oplatka je stejně bílá, stejně velká, chutná stejně, ale Pán Ježíš svou Božskou mocí odstranil podstatu chleba a na její místo dal podstatu svého Těla. Nic podobného se ve světě neděje, tato záměna podstat je zcela mimořádné Boží dílo. Přepodstatnění je skutečným zázrakem!!!

A to, že leží na pateně více hostií, neznamená, že je tam "více Pánů Ježíšů" - On se neznásobuje! Znásobena je jeho přítomnost. Kolik leží na pateně nebo v ciboriu svatých hostií, tolikrát je znásobena přítomnost Pána Ježíše.

To, že je Pán Ježíš přítomen v Eucharistii na způsob podstaty, znamená, že je celý přítomen v celé hostii a celá v každé její části. V celém kalichu tak, jak je naplněn, ale také v každé kapce proměněného vína. Stále je to stejný a celý Pán Ježíš! V jedné farnosti dostal při svatém přijímání jakýsi starší pán půlku velké hostie a hned po mši svaté si běžel stěžovat knězi, že ho ošidil, protože mu dal jen půlku Pána Ježíše! My Pána Ježíše nekrájíme - nelámeme! Lámeme svaté hostie, lámeme vnější materiál chleba, ale pod ním je již podstata Těla Kristova. A podstata je vždycky celá v celé věci i v každé její části! Podstata se rozlomit nedá! Můžeme si to trochu, byť nepřesně, přirovnat k situaci, kdy by někdo řekl, že pouze celá tabulka čokolády je čokoláda, ale když mi dáte jen kousek, tak už to čokoláda není. Podstata zůstává stejná.

Navíc my svaté hostie nepřijímáme kvůli vnějším věcem: kvůli tvaru, chuti a podobně. Nám nejde o nasycení našeho těla, nýbrž o posvěcení duše. Proto je jedno, jak velkou hostii jsem přijal, protože pod každou částečkou proměněné hostie je celý Pán Ježíš. Z tohoto důvodu se tak pečlivě čistí patena a kalich, protože také pod nejmenší částečkou chleba je celý Pán Ježíš a pod každou kapkou vína je opět stejný a celý Pán Ježíš.

Proto také ta veliká pečlivost při zacházení s proměněnými hostiemi. Proto kněz drží od proměňování spojené palce a ukazováčky, tedy prsty, kterými se dotýká svaté hostie, aby se jimi nedotýkal ničeho jiného, když se dotýká svatého - Nejsvětějšího; když drží v ruce Pána Ježíše. Proto také jedině uctivé přijímání svaté hostie. Ne jako housku, žvýkačku a podobně. Hostii nekousáme jako obyčejnou sušenku a oplatku, ale necháme ji uloženou na jazyku rozpustit. A když to nejde, tak třeba jazykem svatou hostii trochu posuneme. A pokud je to nezbytné, tak tedy i do svaté hostie kousneme, pokud to nutně potřebujeme pro poklidné spolknutí. Ale vždy se varujeme, abychom při svatém přijímání zacházeli se svatou hostií jako s obyčejným pokrmem.

Proto je pro upřímně věřící osobu nepřijatelné přijímání na ruku. To je projev absolutní ztráty úcty k Pánu Ježíši a děje se okolo toho spousta hrůz. Pokud opravdu věřím, že přijímám Pána Ježíše, tak mě to ani nenapadne. V jedné farnosti podával kněz svaté přijímání na ruku a přistoupila také jakási stařenka. Přijala na ruku a svatou hostii si začala lámat. Kněz se zhrozil a říká: "Babičko, co to děláte?" Ona mu s klidem odpověděla: "Ale panáčku, já si doma také všechno lámu." Kolik nepravostí je s tím spojeno... a vše to plyne ze ztráty víry v přepodstatnění. To znamená ztrátu živé víry v reálnou a osobní přítomnost Pána Ježíše.