katecheze o mši svaté
kapitoly z knihy R. D. Šimona Polívky Přistoupím k oltáři Božímu
kapitola pátá - Pravdivost liturgie
Mše svatá se odehrává mezi oltářem a nebem. Nejdůležitější je proto na mši svaté to, co dělá sám Kristus, nikoli lidé. Jedinou důležitou - vlastně nezastupitelnou - roli z lidí má při mši svaté kněz, který díky přijatému kněžskému svěcení koná v osobě samotného Krista - tedy Kristus koná skrze něj. S tím vším nutně souvisí další charakteristický rys bohoslužby: její pravdivost.
Pravdivost bohoslužby spočívá v tom, že to, co se říká, se zároveň děje a obojí odpovídá tomu, co Církev věří. Jako nejzákladnější pro pravdivost bohoslužby je reflektování přítomnosti živého Krista ve svatostánku a na oltáři. Proto když kněz vyslovuje jméno Pána Ježíše, vždy se klaní směrem ke svatostánku - tedy ke Kristu samému. Proto to velké množství úklon kněze ke svatostánku během mše svaté. Pokaždé, když stojí na straně oltáře a vyslovuje jméno Pána Ježíše, obrací se s úklonou směrem k němu. Stejně tak se obrací ke svatostánku, když vybízí k modlitbě: 'orémus' - 'modleme se' - právě proto, že se modlíme k Bohu, který je ve svatostánku přítomný.
Dalším nezbytným projevem pravdivosti bohoslužby je poklekání. Pokaždé, když přecházíme před svatostánkem, z úcty ke Kristu poklekáme. Tím jasně vyznáváme víru v Kristovu přítomnost a v jeho Božství, protože úcta pokleknutím náleží jedině Bohu. Proto kněz tolikrát během mše svaté pokleká, vždyť koná pravou bohoslužbu, v níž je Bůh přítomen. Proto také pokleká ihned, jakmile vysloví Kristova slova: 'Toto je moje tělo'. Proměnění není postupné, ale okamžité - v tu chvíli již drží samotného Krista, a proto nejprve pokleká a pak teprve Tělo Páně pozvedá a ukazuje lidem. Od té chvíle kněz pokleká pokaždé, když bere Krista Pána do rukou a opět pokleká, když jej zase ukládá zpět na korporál nebo do ciboria. Stejně tak pokleká pokaždé, když se mění pozice Pána Ježíše na oltáři: když se otevírá nebo zavírá svatostánek, když se odkrývá kalich s Krví Kristovou a podobně.
Poklekáme také při krédu při slovech: 'Et incarnatus est de Spiritu Sancto ex Marie Virgine: Et homo factus est.' - 'I vtělil se Duchem Svatým z Marie Panny a člověkem se stal.', a při závěrečném Evangeliu při slovech: 'Et Verbum caro factum est.' - 'A Slovo tělem učiněno jest'. Jestliže skutečně věříme a vyznáváme, že Bůh se ponížil natolik, že se stal člověkem, je zcela logické, že při vzpomínce na tuto skutečnost se také ponížíme, alespoň tím pokleknutím. Poklekáme také, když v textech Písma svatého čteme o klanění se Bohu, například na Tři krále při slovech: 'Et intrantes domum invenerunt Puerum cum Maria Matre ejus (hic genuflectitur), et procidentes adoraverunt eum.' - 'I vcházeje do domu, nalezli Dítě s Marií Matkou jeho (zde se pokleká), a klekajíce, klaněli se jemu'.
K pravdivosti bohoslužby náleží také úklony, a to při vyslovení jména Panny Marie a svatých. Svaté nectíme jako Boha - neklekáme před nimi, ale ctíme je jako ty, kdo jsou již s Bohem spojeni. Ukláníme se proto pokaždé, když zazní jméno Panny Marie, a stejně činíme, když zazní jméno svatého, který má ten den svátek nebo v jehož kostele je mše svatá sloužena.
Pravdivost bohoslužby spočívá také v tom, že kněz, který se palcem a ukazováčkem obou rukou dotýká Těla Pána Ježíše, od chvíle proměňování až do obmytí prstů po svatém přijímání drží tyto dva prsty spojené a nesmí se jimi dotknout čehokoli jiného.
Tolik tedy na úvod k obřadům mše svaté a příště již začneme připomínat jednotlivé části, které začínají tím krásným zvoláním hned po úvodním znamení kříže: 'Introibo ad altare Dei' - 'Přistoupím k oltáři Božímu'. Už tím se jasně naznačuje, co se bude dít: přistupuji k oltáři, ne ke stolu - přistupuji tedy k oběti. A oltář i oběť jsou Boží, proto se děje všechno to a právě tak, aby Bůh byl uctěn svojí nejsvětější obětí a člověk skrze ni posvěcen.