katecheze o mši svaté

kapitoly z knihy R. D. Šimona Polívky Přistoupím k oltáři Božímu

kapitola osmá - Mše katechumenů

Část mše svaté až do kréda, do vyznání víry, se nazývala mše katechumenů. To proto, že ve starověku byli na této části mše svaté přítomni také katechumeni - ti, kdo se připravovali na křest. Církev v pradávných dobách neprozrazovala během přípravy na křest nic o Nejsvětější Svátosti. To učila až ty, kdo se osvědčili a byli pokřtěni. Postupem času, když se již křesťanství nemuselo skrývat a stávalo se většinovou záležitostí ve společnosti, nebylo zapotřebí takové opatrnosti. A proto ti, kdo se připravují na křest, jsou dnes přítomni celé mši svaté již zcela běžně.

Kněz, když vystoupal po oltářních stupních, při slavnostní mši svaté oltář okuřuje. Okuřování je projevem Božské úcty. Proto také kdysi pohané nutili křesťany, aby nasypali kadidlo před obrazem císaře nebo před sochami pohanských bůžků. Nutili je uznat, že toto jsou bohové, a ne pravý Bůh, který se v Kristu stal člověkem. To křesťané samozřejmě statečně odmítali a mnozí byli kvůli tomu také popraveni.

Kadidlo se spaluje pouze ke cti Pána Boha, nikde jinde se jako projev úcty neužívá. Důvodem je skutečnost známá již ve Starém zákoně, že v oblaku se zjevoval Bůh, a tento oblak zahalující posvátné skutečnosti je symbolizován oblakem kadidlového kouře. Druhý význam je symbol modliteb - jako dým kadidla stoupají k nebi také naše modlitby. Okuřuje se tedy sám Bůh přítomný v Nejsvětější Svátosti a také všichni a všechno, co je s ním spojeno. Okuřujeme tedy kříž, oltář, ostatky svatých, okuřován je kněz, asistence a také lid, který se účastní mše svaté.

Potom kněz začíná číst vstup - introit, je to vlastně vstup do mše svaté. V tomto verši - většinou ze žalmu - je shrnut obsah svátku, který se ten den slaví. Proto je v každé mši svaté introit jiný, aby vhodně poukazoval na skutečnost, se kterou je konkrétní mše svatá spojena. V tomto vstupním verši se tedy odráží úmysl, se kterým bude mše svatá sloužena. O Vánocích například: 'Děťátko narodilo se nám a Syn dán jest nám...'. Ke cti Panny Marie začíná introit slovy: 'Zdrávas, svatá Rodičko'. O svatých zdůrazňuje verš to, čím vynikali. Například svatý Jan Nepomucký: 'Dal mi Pán jazyk za mzdu mou; jím chváliti jej budu'. Ve mši za zemřelé zaznívá: 'Odpočinutí věčné dej jim Pane...'.

Potom se kněz uprostřed oltáře modlí střídavě s ministranty: 'Kyrie eleison' - 'Pane smiluj se'. Opětovná prosba, tedy trojí opakování, ukazuje na vroucnost a vytrvalost v modlitbě. Toto zvolání je určeno každé osobě Nejsvětější Trojice, avšak každá je oslovena třikrát jako vyznání víry ve tři Božské osoby, které mají jednu a tutéž Božskou podstatu.

O nedělích mimo dobu adventní a postní a také o svátcích zaznívá chvalozpěv 'Gloria in excelsis Deo' - 'Sláva na výsostech Bohu'. Úvod tohoto chvalozpěvu je vzat z Evangelia o narození Pána Ježíše, kde tato slova zpívají andělé nad Betlémem. Zbylá slova jsou ze starobylého zpěvu, který zpíval biskup o velikonoční vigilii jako odpověď na zpěv jáhna exultet.

Po výzvě 'Pán s vámi' a 'modleme se' zaznívá modlitba. Také v ní je obsažena myšlenka celé mše svaté, ať jde o liturgické období nebo svátek konkrétního světce. Podle okolností může být modliteb několik.

Úkolem první části mše svaté bylo vyučování nauky víry pro čekatele křtu, a proto se čte úryvek z Písma svatého - nejčastěji z listu některého z apoštolů. Na čtení navazuje tak zvaný stupňový zpěv - graduale. Stupňový proto, že jej dříve zpívali zpěváci na stupních oltáře. Také v tomto zpěvu se odráží formulář mše svaté a mnohdy se část textů shoduje s textem introitu.

Následuje Evangelium, které se čte na opačné straně oltáře. Důvodem je to, že hlavní oltář byl dříve v každém kostele orientován na východ. Stál-li tedy kněz z pohledu věřících na levé straně oltáře, stál směrem k severu, kde se nacházely pohanské země. Kněz tak četl Evangelium symbolicky směrem k těm, kteří je ještě neslyšeli. Druhým symbolickým významem přenesení Evangelia je to, že židé ve velké většině Evangelium odmítli, a tak bylo přeneseno pohanům. Obřad přenášení misálu - popřípadě evangeliáře - bývá úměrně množství přisluhujících slavnostní, v průvodu se nesou svíce i kadidlo jakožto projev úcty k Božímu slovu. Při čtení Evangelia stojíme. Jednak proto, že tak vzdáváme úctu Bohu, který k nám hovoří, a zároveň je to postoj odhodlání a připravenosti plnit to, co Evangelium učí.

Po Evangeliu následoval výklad k poučení věřících - to, čemu dnes říkáme kázání. Kázání může být také dnes po Evangeliu a leckde to tak bývá, avšak výhodou kázání přede mší svatou je to, že vznešený obřad mše svaté není ničím přerušován a plynule pokračuje dál.

Po kázání se lid společně pomodlil vyznání víry, tak jako dnes, a v tuto chvíli opouštěli čekatelé křtu kostel. Následovala mše svatá věřících, které byli přítomni již pouze ti, kdo byli pokřtěni.

Uvědomme si to, co je pro nás již jakoby samozřejmostí: jsme na celé mši svaté, všechna Boží tajemství jsou nám darována, můžeme se jich s užitkem účastnit. Ještě v době, kdy obřad mše svaté byl již několik staletí neměnný tak, jak jej známe my, byli naši předkové v zajetí pohanství. My jsme byli ten pohanský sever, který byl především dílem svatých apoštolů slovanských Cyrila a Metoděje přiveden ke světlu víry a k milosti Boží. S vděčností si to uvědomujme pokaždé, když zaznívají k severu slova Evangelia. S vděčností, že k nám už nezaznívají jako k pohanům, ale k těm, kteří se k Evangeliu hlásí celým svým životem.