katecheze o mši svaté

kapitoly z knihy R. D. Šimona Polívky Přistoupím k oltáři Božímu

kapitola třináctá - Mešní kánon

Kánon znamená pravidlo, míru nebo zákon. Jedná se tedy o něco předepsaného, stanoveného a především neměnného. Čtení z Písma svatého a ostatní modlitby se při mši svaté mění podle toho, jaký formulář se ten den užívá, ale modlitby po zpěvu Sanctus jsou při každé mši svaté stejné. To znamená označení kánon: neměnné modlitby, které tvoří tu nejdůležitější část mše svaté. Z toho důvodu se tyto modlitby, tedy kánon, ustanovily již velice dávno. Již v pátém století nacházíme kánon v té podobě, v jaké ho známe dnes, avšak v té době již byly v kánonu učiněny pouze malé změny, jeho stáří je tak ještě mnohem větší. A proto když se kněz v našem kostele modlí modlitby mešního kánonu, modlí se stejně, jak se modlili všichni kněží téměř po celé dějiny Církve.

Kánon se kněz modlí potichu. Tím se ukazuje, že kněz tak činí v osobě Krista a Jeho mocí. Proto není třeba, aby se kdokoli k tomuto dílu přidával. Pokud lid v některých místech, například před otčenášem, říká amen, je to výraz souhlasu - ano, toto věříme, tak ať se stane. Ticho je součástí závoje, který zahaluje posvátná tajemství. Před těmito tajemstvími má člověk v úctě mlčet, stejně jako mlčeli ti, kteří byli na Kalvárii přítomni oběti Pána Ježíše, která bude nyní zpřítomněna. Pokud někdo na Kalvárii hovořil, tak to byli především nepřátelé Pána Ježíše! Člověk sám nemá nic, co by mohl k těmto modlitbám dodat. Tak se modlí Církev, ne jeden člověk, jedna farnost a podobně. Tak se modlí celá Církev - to znamená Pán Ježíš jako Hlava Církve a všichni ostatní s ním spojení. My jsme pouze účastni toho, co činí sám Pán Ježíš skrze svého posvěceného služebníka - kněze. Pro shromážděný lid je ticho příležitostí k usebrání a povznesení mysli k Bohu, který v krátké chvíli sestoupí na náš oltář.

Mešní kánon začíná třemi prosbami: první je za celou Církev. Kněz prosí, aby Bůh přijal tyto dary, tuto neposkvrněnou oběť, za všechny členy Církve, aby jim tato oběť přinesla pokoj, který bývá porušován útiskem a pronásledováním. Dále kněz vyprošuje ochranu proti všem, kteří chtějí Církvi škodit, také prosí o jednotu Církve a o to, aby Duch Svatý Církev řídil, vedl a spravoval.

Druhá modlitba je za jednotlivé věřící. Kněz říká: 'Pomni, Pane, služebníků a služebnic svých N. a N... .' V této chvíli přeruší mešní kánon a modlí se za konkrétní osoby. Modlí se za rodiče a příbuzné, za ty, kteří jej prosili o modlitby, za ty, kterým modlitbu slíbil, za potřebné atd. Potom pokračuje a modlí se za ty, kteří jsou na mši svaté. Znovu je zde zvláštní zmínka o těch, kteří jsou v kostele přítomni. Jejich užitky ze mše svaté jsou mnohem větší než těch, kteří na mši svaté přítomni nejsou, ačkoliv je mše přinášena za všechny věřící. Modlitba dále zní: '... i všech vůkol stojících, jejichž víra je tobě známa a povědoma zbožnost, za které ti přinášíme nebo kteří tobě přinášejí tuto oběť chvály za sebe a všecky své, za vykoupení duší svých, za naději spásy a bezpečnosti své, a kteří plní své sliby učiněné tobě, Bohu věčnému, živému a pravému.'

Tato krásná modlitba ukazuje na spojení věřících s obětí Pána Ježíše. Spolu s touto obětí prosí věřící, aby Bůh přijal i jejich konkrétní chvály a prosby. Vše, co nám leží na srdci, můžeme a máme spojit s obětními dary - to znamená předkládat Bohu. Dobré k poděkování, špatné k odpuštění, slabé k posílení. Samy o sobě naše modlitby nemají před Bohem velkou váhu, ale ve spojení s nekonečně cennou obětí Pána Ježíše mají i naše modlitby jinou hodnotu. Přesněji - my naši chválu, naše prosby i děkování Pánu Bohu spojujeme s nekonečnou hodnotou Kristovy oběti.

Třetí modlitba zdůrazňuje naše spojení se svatými. Konáme jejich památku, to znamená, děkujeme Bohu za milosti, které svatým udělil, a prosíme o přímluvu, aby také nám byly uděleny milosti potřebné k řádnému životu na zemi a k dosažení plnosti života společně s nimi v nebi. V mešním kánonu se jmenuje na prvním místě Matka Boží Panna Maria, následují apoštolové a někteří z mučedníků křesťanského starověku. Apoštolové se připomínají jakožto sloupy Církve, mučedníci pak pro souvislost mučednictví s obětí Kristovou a se mší svatou. Mše svatá byla pro mučedníky silou k vytrvání v pravé víře i přes hrůzy mučení, proto Církev sloužila mši svatou na hrobech mučedníků. Z toho důvodu také musí být v oltáři vloženy ostatky svatých mučedníků. Tak jako pro ně byla mše svatá zdrojem vytrvalosti ve víře, podobně má být posilou i pro nás. Bohatší zdroj milostí nad mši svatou není.