katecheze o mši svaté

kapitoly z knihy R. D. Šimona Polívky Přistoupím k oltáři Božímu

kapitola čtrnáctá - Proměňování

Po úvodních třech modlitbách, kterými začíná mešní kánon, již přichází nejdůležitější část mše svaté, tedy proměňování. Kněz vztahuje ruce nad obětní dary, ministrant dá zvonkem znamení, vše v kostele utichá, lidé zbožně poklekají. Lépe je však klečet již alespoň od Sanctus. Kněz se modlí s rukama vztaženýma nad dary: 'Tuto tedy oběť služebnosti naší, jakož i veškeré čeledi své, prosíme, Pane, abys usmířen přijal, a dny naše ve svém pokoji spravoval a kázal, abychom byli od věčného zatracení vysvobozeni a ke stádci tvých vyvolených připočteni. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.'

Již ve Starém zákoně kladl kněz ruce na hlavu zvířete, které mělo být obětováno za hříchy lidu. Na obětované zvíře byly hříchy lidu přeneseny. To byl ovšem pouze předobraz pravé a dokonalé oběti Kristovy, protože krev zvířat nemůže očistit od hříchu. (Žid 10,4) Na Pána Ježíše vložil Bůh hříchy celého světa, a proto kněz při mši svaté, která je zpřítomněním této oběti za hříchy světa, klade ruce nad obětní dary. Potom žehná obětní dary a prosí, aby Bůh učinil tuto oběť požehnanou, připsanou, platnou, důstojnou a příjemnou, aby se nám stala Tělem a Krví našeho Pána Ježíše Krista. Tím, že oběť mše svaté má být připsána, se odkazuje na Knihu Zjevení svatého apoštola Jana, ve které Beránek otevírá knihu života a pouze ti, kteří jsou v ní zapsáni, mohou vstoupit do Beránkova království - pro naši věčnou spásu je mše svatá naprosto nepostradatelná! Při této prosbě dělá kněz kříže nad obětními dary. Pět křížů odkazuje na pět ran na těle Pána Ježíše.

Po této modlitbě kněz bere hostii do rukou a nyní již nemluví za sebe nebo za lid, nýbrž za Krista, přesněji v osobě Krista, a proto není okamžik, kdy by byl více knězem, než když během proměňování je jeho osoba zcela zastíněna Kristem, kterému propůjčuje své ruce a svá ústa, aby Kristus sám skrze něj přinášel Otci svoji svátostnou oběť. Kněz činí totéž, co konal Kristus při Poslední večeři, avšak kdyby tak činil sám za sebe, je to jen vzpomínka nebo památka, ovšem skrze moc kněžského svěcení tak činí sám Kristus. On svojí Božskou mocí proměňuje chléb ve své Tělo a víno ve svou Krev a přenáší tak v prostoru a čase svoji oběť na náš oltář. Kněz nechává Pána Ježíše mluvit skrze sebe. Slova 'Toto je moje tělo' jsou zcela samozřejmě vztažena ke Kristovu tělu a ne k tělu kněze, který ta slova vyslovil, to by nikoho ani nenapadlo. Je tedy zcela zřejmé, že kněz v tuto chvíli jedná v osobě Kristově, to znamená, že Kristus koná skrze svého kněze.

Konsekrační slova, tak jak byla předávána v římské liturgii, se v doslovném znění nenachází nikde v Písmu svatém. Liturgie je v tomto bodě starší než Nový zákon. A je to zcela logické. Vždyť mešní oběť byla sloužena dříve, než byly knihy Nového zákona napsány. Zatímco tyto knihy byly napsány až několik desítek let po nanebevstoupení Pána Ježíše, mše svatá byla sloužena již od založení Církve při seslání Ducha Svatého.

Když kněz vysloví konsekrační slova, ihned pokleká. Tím je vyznávána víra v reálnou přítomnost Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti. Při poklekání drží asistující jáhen nebo ministranti ornát. Tento úkon měl nejprve praktický význam, neboť měl usnadnit poklekání tehdy, když se užívaly široké, bohatě řasené a těžké ornáty. Symbolický význam je také nesmírně krásný. Ministranti zastupují shromážděný lid, a tak tímto úkonem ukazují spojení s knězem a skrze něho s Kristem. Následně kněz vstává a pozdvihuje svatou hostii, aby ji ukázal lidu, a tak aby se také lid mohl Pánu Ježíši poklonit. Pak kněz klade hostii na korporál a znovu pokleká.

Od této chvíle drží spojený ukazováček a palec obou rukou, nesmí se jimi dotknout ničeho jiného a ruce klade pouze na korporál. Právě palec a ukazováček je při kněžském svěcení pomazáván svatým křižmem. Dokonce když kněz levou ruku klade na ornát (například když dělá znamení kříže nebo při indulgentiam), nedotýká se celou dlaní jako před konsekrací, nýbrž dlaní vzhůru a spojené prsty tak drží dále od těla, aby se vyloučila možnost, že by se jimi mohl dotknout ornátu. To vše vyjadřuje pravdu katolické víry, že Kristus přítomný ve svaté hostii na způsob podstaty, je tak přítomen celý v celé hostii a celý také v každé i malinké částečce.

Pak kněz vezme do rukou kalich, avšak před konsekrací vína již nepozvedá oči k Bohu (k oltářnímu kříži), protože Bůh je již přítomen na oltáři, a pronáší také nad kalichem s vínem slova proměnění. Potom opět pokleká a při tom říká slova, kterými Pán Ježíš dal apoštolům moc sloužit mši svatou: 'Kolikrátkoli toto činiti budete, na mou památku budete činiti.' Pozdvihuje kalich, klade jej na korporál a znovu pokleká.

Ve chvíli, kdy byla vyslovena konsekrační slova nad vínem a došlo tak k jeho proměnění v Krev Kristovu, došlo také ke zpřítomnění jeho oběti. Ve chvíli, kdy je proměněno jen Tělo Kristovo, je Pán Ježíš na oltáři sice přítomen, ale jeho oběť je pouze připravena. Pán Ježíš je teprve přibit na kříž, avšak my jsme vykoupeni jeho smrtí. K jejímu zpřítomnění dochází, když je následně proměněno také víno v Krev Kristovu. Je zde Tělo i Krev Pána Ježíše, ale jsou od sebe odděleny, což ukazuje na jeho smrt.

Pán Ježíš nám tímto způsobem umožnil účastnit se jeho oběti a mít z ní hojné účinky nejen díky naší účasti, nýbrž především díky svatému přijímání. Toto všechno musí mít člověk na paměti, když přichází na mši svatou a když přistupuje ke svatému přijímání. Jak to dopadne, když se na tyto zásadní skutečnosti zapomene, to můžeme vidět ve všech těch liturgických experimentech, které se leckde konají, kde již není v centru dění Bůh a jeho oběť, ale člověk. Ovšem do kostela a na mši svatou chodíme kvůli Bohu a podle toho také musí tato naše účast vypadat.