katecheze o mši svaté

kapitoly z knihy R. D. Šimona Polívky Přistoupím k oltáři Božímu

kapitola patnáctá - Po proměňování

Stejně jako před proměňováním tak také po něm se kněz modlí tři modlitby. První je opět za celou Církev. Kněz prosí Pána Boha, aby přijal s láskou oběť, kterou mu Církev podává, když věrně koná příkaz samotného Pána Ježíše: "To čiňte na mou památku" (Lk 22,19). Kněz i lid mají uctivě na paměti utrpení, zmrtvýchvstání i nanebevstoupení Pána Ježíše a s tímto vědomím přinášejí Bohu 'z tvých darů a údělů oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou, svatý Chléb života věčného a Kalich trvalého spasení.'

Stejně jako před proměňováním tak také při těchto slovech dělá kněz nad obětními dary pětkrát znamení kříže. Zatímco před proměňováním se jednalo o žehnání obětních darů během jejich přípravy, po proměňování tomu tak již být nemůže. Po proměňování je již na oltáři přítomen sám Bůh a člověk nemůže žehnat Boha! Kříže nad proměněnými dary jsou vyjádřením toho, že tato oběť na oltáři je jedna a tatáž Kristova oběť z kříže s odkazem na jeho pět ran, tedy na přibití rukou, nohou a probodení boku. Tyto kříže také ukazují, že ze skutečného Těla Krista eucharistického se rozlévá plnost požehnání na Církev.

Dále kněz prosí, aby Bůh shlédl na tuto oběť s milostivou a vlídnou tváří a našel v ní zalíbení jako v darech spravedlivého Ábela, v oběti Abrahámově a Melchisedechově. Když uvážíme, že Bůh přijal tyto oběti jako předobraz jediné pravé oběti Pána Ježíše, nemůže být pochyb o tom, že přijímá také oběť mše svaté podávanou celou Církví - Kristem jakožto Hlavou Církve a všemi, kdo jsou s ním spojeni. Z tohoto důvodu je tato modlitba ve svém důsledku prosbou o to, abychom my slabí lidé konali tuto oběť a připojovali se k ní s co největší zbožností. Aby tedy tato oběť měla nejen svoji objektivní hodnotu, kterou garantuje sám Bůh, ale také hojné užitky pro nás i pro celou Církev.

Poté se kněz hluboce sklání a prosí, aby tuto oběť přenesl anděl na vznešený oltář v nebi před Boží tvář. Při těchto slovech líbá oltář a následně prosí o to, aby tato oběť byla těm, kdo přijmou Tělo a Krev Páně, veškerým nebeským požehnáním a milostí. Při těchto slovech se kněz již vzpřímen žehná znamením kříže.

Následuje druhá modlitba, která prosí za zemřelé: 'Pomni také, Pane, služebníků a služebnic svých N. a N., kteří nás předešli se znamením víry a odpočívají spánkem pokoje. Prosíme, Hospodine, abys jim a všem v Kristu odpočívajícím místa občerstvení, světla a pokoje popřál. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.' Na zesnulé pamatuje Církev právě po proměňování, protože Pán Ježíš po své smrti, zpřítomněné na oltáři, sestoupil do předpeklí, aby vysvobodil duše spravedlivých, kteří zesnuli před jeho vykupitelskou smrtí. Kněz sepne ruce a v duchu se krátce modlí za konkrétní zesnulé osoby. Pak opět pokračuje v modlitbě a prosí, aby Bůh ty, za které se modlil, i všechny zesnulé v Kristu (v milosti posvěcující) uvedl do nebe, tedy do místa odpočinutí, světla a míru - do plnosti Života! Církev tak při každé mši svaté prosí za všechny zesnulé. I kdyby se tedy za některou duši v očistci již nikdo blízký nemodlil, Církev na ni nezapomíná a každý den v každé mši svaté za ni prosí.

Třetí modlitba je za Církev bojující v tomto světě a kněz prosí, aby nám, hříšným služebníkům, Bůh udělil podíl a společenství se svatými. Slova 'nobis quoque peccatoribus' - 'také nám, hříšníkům' pronáší kněz hlasitě a při jejich vyslovení se bije kajícně v prsa. Toto zvolání a kající bití v prsa připomíná knězi, že musí s velkou zkroušeností a lítostí vyznávat svoji hříšnost. Hlasitost ovšem není jen projevem upřímné lítosti, nýbrž také vybídnutím věřících, aby se v tomto duchu kajícnosti spojovali s knězem, který také jejich jménem a za ně přednáší Pánu Bohu tuto prosbu.

Když kněz prosí, abychom došli podílu se svatými, opět jako před proměňováním jich několik vyjmenovává. Starobylost kánonu dokládá výběr světců - všichni žili v prvních třech křesťanských stoletích a byli uctíváni především v Římě. Spolu s Pannou Marií a světci zmíněnými před proměňováním vyjmenovává mešní kánon 40 světců. Toto číslo znamená plnost. Církev tak prosí, aby došla do plnosti života, tedy do svatosti.

Na závěr této modlitby kněz odkryje kalich a do pravé ruky bere svatou hostii, kterou dělá pětkrát znamení kříže. Při slovech: 'skrze něho + a s ním + a v něm + je tvoje všechna čest a sláva' dělá tři kříže nad kalichem s Krví Kristovou. To je vyjádřením skutečnosti, že Kristus, který se stal člověkem a obětoval se za nás, nepřestal být Bohem, který je trojjediný. Další dva kříže dělá kněz nad korporálem mezi kalichem a sebou při slovech: 'Bohu Otci + všemohoucímu v jednotě Ducha + Svatého po všechny věky věků.' To označuje vyznání ve stejné Božství Otce i Ducha Svatého, ale odlišné osoby, když se tyto kříže dělají mimo kalich s Krví Kristovou. Tento vznešený závěr části kánonu před modlitbou otčenáš vyjadřuje, že největší čest a oslava je vzdávána Bohu obětí na kříži zpřítomněné ve mši svaté.

Při slovech 'všechna čest a sláva' pozvedá kněz hostii i kalich. Dnes se tomu říká malé pozdvihování, protože kněz pozvedá Tělo Páně i kalich jen trochu. Ovšem toto pozdvihování je ještě starší než pozdvihování při proměňování. Toto pozdvihnutí posvátných darů viditelně doprovází slova o cti a oslavě Boží, kterou Církev Bohu vzdává v oběti mše svaté.

Kněz pak pokleká a nahlas říká, že tato chvála a čest je Bohu vzdávána 'po všechny věky věků' - 'per omnia saecula saeculorum'. A lid odpovídá: 'Amen.'

Následuje úvod k modlitbě otčenáš. Kněz pronáší výzvu k modlitbě 'oremus' - 'modleme se'. Modlitbu otčenáš naučil své učedníky samotný Pán Ježíš. Na to poukazuje úvod k této modlitbě, který zdůrazňuje, že se odvažujeme modlit povzbuzeni spasitelnými příkazy a vedeni Božským poučením: "Takto tedy budete se modliti vy:..." (Mt 6,9-13).

Otčenáš byl doplněn do kánonu z ustanovení papeže svatého Řehoře Velikého (590-604). V jednom dopise biskupovi ze Syrakus svatý papež píše: "Jestliže se nad obětními dary vyslovují modlitby, které sestavili lidé, pak se tím víc sluší modlit se modlitbu, kterou vytvořil sám Pán." Modlitbu Páně považoval za důležité završení kánonu, a protože kánon je modlitba pronášená samotným knězem, má také modlitbu Páně pronášet kněz sám podobně jako Kristus, když tuto modlitbu svým učedníkům předal.

V uspořádání kánonu tvoří otčenáš protějšek k prefaci, která byla slavnostním prologem ke kánonu, a proto také Pater noster kněz zpívá podobným nápěvem coby jeho završení. V souvislosti s obětí mše svaté lze velice dobře chápat i jednotlivé prosby otčenáše. Boží jméno není více posvěceno než v bohulibé oběti jeho Syna. Všude, kde je přinášena, přináší milost, posvěcení a spásu, rozšiřuje tedy Boží království. S duchem oběti souvisí také poslušnost, a proto se modlíme 'buď vůle tvá'. Prosbou 'chléb náš vezdejší...' není míněna jen potrava pro tělo, nýbrž všechny potřeby těla a duše, neboť "ne samým chlebem živ jest člověk..." (Mt 4,4). Jedná se již o přechod ke svatému přijímání, a proto je otčenáš též začátkem přípravy ke svatému přijímání, když ukazuje souvislost mezi obětí a obětní hostinou, tedy účastí na této oběti a přijímáním jejích plodů. Rovněž prosba o odpuštění hříchů nedochází jinde většího naplnění než v oběti Beránkově, který snímá hříchy světa. V plodech této oběti je též nejlepší posila k životu s Bohem a ochrana proti pokušením.