katecheze o mši svaté
kapitoly z knihy R. D. Šimona Polívky Přistoupím k oltáři Božímu
kapitola šestnáctá - Svaté přijímání
Od modlitby otčenáš již směřuje obřad mše svaté ke svatému přijímání a je jeho přípravou. Svaté přijímání je pro nás naplnění účasti na Kristově oběti, protože jejím ovocem je nejen odpuštění hříchů a oslava Boží, nýbrž také naše spojení s Bohem.
Na konci modlitby otčenáš bere kněz do ruky patenu, dosud (téměř celou) ukrytou pod korporálem, a dříve, než na ni vloží posvěcenou hostii, modlí se za ochranu ode všeho zlého. Prosí o vysvobození od zla minulého - to jsou spáchané hříchy; od zla přítomného - to jsou především pokušení a podlehnutí jim; budoucího zla jsou především tresty věčné a časné. Pak kněz dělá patenou kříž, když prosí, abychom prožívali pokojné časy. Tento úkon ukazuje na to, že opravdový pokoj nám získal Kristus na kříži. Následně kněz patenu políbí a vkládá na ni svatou hostii. Pak hostii láme na dvě poloviny. Jednu uloží na patenu a z druhé odlomí malý kousíček, kterým dělá nad kalichem třikrát znamení kříže a při tom říká: 'Pokoj Páně budiž vždycky s vámi' a vpouští jej do kalicha.
Lámání hostie ukazuje na Kristovu oběť. Vpouštění malé části hostie do kalicha je pozůstatek ritu vkládání úlomku z hostie konsekrované při papežské mši svaté a donesené do římských bazilik a farních kostelů, aby je kněží jednotlivých chrámů vložili do kalicha. Tím je vyjádřena důležitost jednoty biskupů a kněží s papežem a vyjadřuje se skutečnost, že se jedná o jednu jedinou oběť Kristovu, ať je sloužena kdekoli a kýmkoli. Papež sám vkládal do kalicha těsně před přijímáním částečku uchovanou z předchozí mše svaté a tím vyjadřoval kontinuitu trvání Kristovy oběti. Spojení Těla a Krve Páně také symbolizuje slavné Kristovu Zmrtvýchvstání, neboť i zde se Tělo Páně spojuje s jeho drahocennou Krví, přičemž krev je ve starověkém chápání nositelem života a duše. Tak i Kristova duše se při Zmrtvýchvstání opět spojila s jeho tělem.
Následně se kněz modlí Agnus Dei - Beránku Boží. Je to pozůstatek ze staré liturgie, kdy lámání hostie doprovázely celé litanie, protože se lámal velký chléb na malé částečky pro přijímající, a tak lámání trvalo výrazně déle než dnes. Malé hostie pro přijímání věřících byly zavedeny až v raném středověku.
Beránek byl ve Starém zákoně nejčastějším obětním zvířetem. Proto také Pán Ježíš, který se za nás obětoval, je nazýván Beránkem. Beránkem Božím nazval Pána Ježíše již svatý Jan Křtitel na začátku Kristova veřejného působení. Trojí opakování vždy v bohoslužbě znamená horlivost modlitby. Při každém tomto zvolání se kněz kajícně bije v prsa, když říká: 'smiluj se nad námi', stejně tak když po posledním zvolání prosí: 'daruj nám pokoj'.
Následně se kněz hluboce skloněn modlí tři přípravné modlitby. Při nich se obrací k Pánu Ježíši, na něhož se dívá. Nejprve prosí, aby Pán nehleděl na naše hříchy, ale na víru Církve a udělil nám pokoj, který slíbil apoštolům. Při slavné mši svaté následuje pozdravení pokoje. Toto pozdravení plyne od Krista, jako od něj plyne jeho pokoj - kněz políbí oltář a dává pozdrav pokoje jáhnovi, který následně dává pozdravení pokoje podjáhnovi případně dalším duchovním v presbytáři.
V další přípravné modlitbě kněz prosí, aby vždy zůstal věrný Kristu a nikdy se od něj neodloučil. Poslední modlitba pak prosí, aby mu přijetí Těla a Krve Páně nebylo k odsouzení, nýbrž k užitku pro život pozemský i pro věčnost. Pak kněz bere do levé ruky svatou hostii, pravou se bije v prsa a říká: 'Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou (tedy do mé duše), ale toliko rci slovem, a uzdravena bude duše má.' Ještě těsně před svatým přijímáním vědom si své nehodnosti prosí kněz, aby Pána Ježíše přijal s užitkem - k tomu však musí být disponován. To ovšem lze získat jen od Boha, nadpřirozené hodnoty si nelze zasloužit - tím spíše to platí, když přijímáme samotného Krista. Proto se také tato modlitba říká třikrát - opět jako výraz vroucnosti modlitby.
Kněz uctivě přijme Tělo Páně, před tím dělá hostií znamení kříže a říká: 'Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši mou pro život věčný. Amen.' Po krátké tiché modlitbě kněz na patenu sbírá případné částečky svaté hostie z korporálu, protože Pán Ježíš je přítomný i v tom nejmenším kousku svaté hostie. Svatý Cyril Jeruzalémský nabádá: "Dávej pozor, aby se z eucharistických způsob nic neztratilo. Protože, pověz mi, kdyby ti dal někdo zrníčka zlata, neopatroval bys je s největší pečlivostí, abys ani nejmenší neztratil a neutrpěl škodu? Oč více se musíš mít na pozoru, abys neztratil ani zlomeček Toho, kdo je nekonečně cennější než zlato a drahokamy!"
Pak kněz vezme kalich a říká: 'Čím se odplatím Hospodinu za všecko, co mi udělil? Kalich spasení přijmu a jméno Páně vzývati budu.' Tato slova jsou vzata ze žalmu. Znovu se zde připomíná skutečnost, že nejsme schopni uctít Boha důstojně ničím jiným než jím samým, a to se koná ve mši svaté.
Poté již následuje přijímání lidu. Zde musí být vidět opravdová zbožnost, skutečný vztah k Bohu. Proto nemohu přijímat, jak se mi zachce. Nemohu určovat, jakým způsobem Pána Ježíše přijmu. Svatý Augustin píše: "Nikdo nejí toto Tělo bez toho, že by se mu předtím klaněl" a svatý Cyril Jeruzalémský: "Ukloň se a s úctou přistup na kolenou." Přijímání ve stoje, nebo dokonce na ruku neodpovídá katolické víře. Ve starověku sice bývalo zvykem, že kněz položil přijímajícímu svatou hostii na pravou dlaň. Tento způsob však nemá nic společného s dnešní praxí, kdy si sami věřící dávají Tělo Páně do úst. Věřící se nikdy svaté hostie nedotýkali svými prsty. Pravá dlaň položená na levé byla přikryta zvláštním, k tomu určeným, plátýnkem. Přijímající si Tělo Páně do úst nevkládal sám, ale, podobně jako když přijímá kněz, v hlubokém úklonu na způsob políbení přijal Tělo Páně a jazykem očistil z plátýnka případné částečky. Toto plátýnko se pak již neužívalo k žádným jiným účelům.
Teprve později, když zbožnost věřících již nebyla tak vzorová, se zavádí přijímání do úst jako ochrana svaté hostie před zneužitím a znesvěcením byť jen malých částeček. Naše úcta ke svaté hostii je úctou k Bohu! Jak asi ctí Boha ten, kdo si před něj stoupne a natáhne ruku? Klekáme před Bohem při vstupu do kostela, při adoraci, před samotným svatým přijímáním už ne? To nedává smysl. Liturgie musí být pravdivá. Jestliže je přítomný Bůh, klaníme se mu. Jestliže jej přijímám, tedy nutně s největší možnou úctou uvnitř i navenek.