katecheze o mši svaté
kapitoly z knihy R. D. Šimona Polívky Přistoupím k oltáři Božímu
kapitola sedmnáctá - Závěrečné obřady
Po svatém přijímání ukládá kněz ciborium zpět do svatostánku a čistí posvátné nádoby. Během toho se modlí, aby účast na mši svaté i přijetí svatého přijímání přinášelo hojný užitek: 'Čeho jsme ústy požili, Pane, kéž čistou myslí pojmeme a nechť z daru časného se pro nás stane lék pro věčnost.' Při těchto slovech kněz očišťuje patenu tím, že ji palcem otře nad kalichem a ministranti nalévají do kalichu vínu. Tím jsou rozpuštěny zbytky Krve Kristovy na stěně kalicha a případné drobné částečky Těla Páně se také rozpustí, čímž se zabrání jejich zneuctění. Toto vše se děje stále ještě na korporálu, protože až do tohoto nalití vína je stále Nejsvětější Svátost v kalichu. Kněz víno vypije a jde na kraj oltáře, kde mu ministranti lijí víno a vodu přes prsty, kterými se dotýkal Těla Kristova.
Kněz se vrátí na střed oltáře, osuší palce a ukazováčky, a teprve nyní je smí rozpojit, teprve nyní se jimi může dotýkat jiných věcí. Přitom se modlí: 'Nechť Tělo tvé, Pane, jež jsem požil, a Krev, kterou jsem pil, utkví v útrobách mých; a dej, ať nezůstane poskvrna hříchů ve mně, jejž čisté a svaté občerstvily Svátosti, jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.'
Kalich se opět zahalí, misál je přenesen zpět na epištolní stranu a kněz se modlí communio - verš k přijímání. Tento verš - nejčastěji ze žalmů - odpovídá mešnímu formuláři, týká se tedy příležitosti, v jejíž souvislosti se mše svatá slaví. Kněz se pak vrací na střed oltáře, protože bude následovat výzva věřícím k modlitbě, ale tu kněz přednáší teprve po tom, co uctí ostatky svatých uprostřed oltáře. Po výzvě 'Dominus vobiscum' a výzvě k modlitbě 'oremus' se kněz u misálu modlí postcommunio - modlitbu po přijímání. Také ta je obsahově spojena s mešním formulářem a ve spojení se skutečností, která se slaví, zdůrazňuje přijetí Těla Kristova. Například na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie: 'Svátosti, jež jsme přijali, Pane, Bože náš, nechť vyléčí v nás rány oné viny, od níž jsi Početí blahoslavené Marie jedinečně neposkvrněné uchoval.'
Kněz následně uprostřed oltáře políbí ostatky svatých - uctí Církev vítěznou a obrací se k Církvi bojující a výzvou 'Dominus vobiscum' - 'Pán s vámi'. Lid odpoví 'i s duchem tvým', a kněz - při slavné mši svaté jáhen - říká či zpívá závěrečnou výzvu: 'Ite, missa est.' Doslova to znamená: "Jděte, je poslána," a myslí se tím oběť Kristova spolu s našimi modlitbami k Bohu. Proto také věřící odpovídají 'Bohu díky' - 'Deo gratias.' (sv. Tomáš Akvinský, Summa theologická III, 83, 4-9). Někdy se tato výzva vykládá také jako poslání věřících šířit Evangelium ve světě. Missio znamená poslání, a proto někteří vztahují ono missa est na křesťany, kteří ze mše svaté čerpají potřebnou sílu k životu podle Evangelia. To by znamenalo: 'jděte, jste posláni'. Ovšem to je až důsledek toho, že byla vykonána spasitelná oběť a věřící posíleni jejími milostmi. Proto výklad svatého Tomáše nutno považovat za primární. Všechny tyto skutečnosti lapidárně shrnuje ve svém krásném výkladu mešních obřadů ThDr. Josef Miklík: "Jděte, je po bohoslužbě" (Slovo Boží, s. 426). V tom je zahrnuto úplně všechno: konec obřadů, vykonaná oběť, její důsledky i poslání věřících.
Toto slovo missa dalo vzniknout českému výrazu mše. Ovšem na konci při propuštění lidu se někdy užívají také jiná slova. Z galikánské liturgie byla do římského ritu převzata slova: 'Dobrořečme Pánu' - 'Benedicamus Domino'. Tato slova se užívají tehdy, pokud je mše svatá slavena o kajících dnech nebo v Době postní. Dříve lidé neopouštěli o těchto dnech chrám ihned po bohoslužbě, nýbrž zůstávali ještě shromážděni k různým modlitbám, a tak výzva 'Benedicamus Domino' je vlastně výzva k dalším modlitbám. Proto se užívá také, když po mši svaté následují další obřady.
Při mši svaté za zesnulé - requiem - se též neužívá formule propuštění lidu 'Ite, missa est', nýbrž 'Requiescant in pace' - 'ať odpočívají v pokoji'. Důvodem je skutečnost, že všechny milosti mše svaté za zemřelé jsou věnovány duším v očistci. Proto při requiem není například požehnání lidu, lid není okuřován a podobně.
Po propuštění lidu se kněz obrací zpět k oltáři a skloněn se modlí: 'Svatá Trojice, nechť se ti líbí výkon služebnosti mé; a dej, aby oběť, kterou jsem já nehodný před zraky velebnosti tvé přinesl, to bě byla příjemná, mně pak a všem, za které jsem ji přinesl, aby pro tvé milosrdenství byla na odpuštění. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.' Po modlitbě kněz políbí oltář. Ten je symbolem Krista, se kterým se kněz nyní loučí, podobně jako oltář uctil políbením na začátku mše svaté. Pak kněz pozdvihne oči i ruce ke kříži na oltáři a pronáší první část požehnání: 'Požehnej vás všemohoucí Bůh.' Při slově Bůh se ukloní, otočí se k lidu, žehná jej znamením kříže a dokončuje slova požehnání: 'Otec i Syn i Duch Svatý'. A lid odpovídá: 'Amen'. Požehnání na konci mše svaté není adresováno jen přítomným, nýbrž celé Církvi, a proto je kněz udílí i při soukromé mši svaté, když se jí věřící neúčastní.
Závěrečné požehnání symbolizuje ono Kristovo požehnání, jež bylo jeho posledním činem před Nanebevstoupením: "Poté vyvedl je ven k Betanii a pozdvih rukou svých, požehnal jim. I stalo se, když jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se do nebe." (Lk 24,50-51). Je proto zcela adekvátní, že věřící, podobně jako apoštolové, k požehnání poklekají, vždyť je to samotný Bůh, který rukou kněze žehná. A protože stále platí, že "bez Božího požehnání marné lidské namáhání", je moudré také mimo mši svatou častěji žádat od kněze požehnání.
Po požehnání následuje čtení Evangelia, tak zvané poslední Evangelium, které symetricky odpovídá stupňovým modlitbám. V nich jsme prosili: 'Sešli své světlo a svou pravdu.' Odpověď na tuto prosbu je nyní naznačena ve slovech: 'Bylo Světlo pravé, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět.' Při slovech 'Et Verbum caro factum est' - 'A Slovo tělem učiněno jest' poklekáme, neboť podobně jako se v Nazaretě při Zvěstování věčné Slovo stalo člověkem, tak také při mši svaté sestoupilo totéž věčné Slovo slovem kněze na oltář.
A kdo pod závojem posvátných obřadů spatřil pohledem víry Božská tajemství, která se při mši svaté odehrávají, toho se týká poslední věta z tohoto úryvku Janova Evangelia: 'Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má Jednorozený od Otce, plný milosti a pravdy.'