Advent v mlze

Je tu advent. Právě v tuto dobu mnozí pociťujeme, rok od roku stále palčivěji, potřebu návratu. Návratu odněkud a kamsi, aniž bychom vlastně přesně věděli odkud a kam.

Napadá mne, zda nehledáme cestu zpět ze slepých ulic, které nevedou nikam, a do kterých nás přivedly revoluce minulých století a jejich stopy v nás. Napadá mne, zda necítíme potřebu návratu na onu křižovatku, na které jsme kdysi špatně zvolili cestu, přehlédnuvše tu jedinou, která má cíl. Ona sama o sobě je tou nejužší a nejkamenitější ze všech. Není možná proto ani divu, že v kouřových brýlích dobových ideologií jsme ji minuli, a přemnohá desetiletí tak bloudíme každý tou svou hladce vydlážděnou autostrádou, na jejímž konci však není nic.

Mluvím-li o ideologiích, které nás svedly, pak vůbec nemluvím jen o komunistické, nacistické, genderové... Vždyť pramatkou každé ideologie je ta jedna jediná, která tyto a všechny ostatní předběhla o stovky let - ideologie pyšného antropocentrismu, tedy přesvědčení, že v centru a na samém vrcholu všeho stojí člověk, který je sám schopen řídit běh světa. Mnozí jsme dodnes hluboce přesvědčeni, že toto svévolné povýšení se člověka bylo, je a navždy bude jediným předpokladem i zárukou toho, čemu jsme přivykli v jednoznačně pozitivním slova smyslu říkat pokrok. Stejně tak jsme mnozí také přesvědčeni, že náš povýšený "nezávislý" rozum nás povede vpřed svou vlastní silou a schopnostmi, a nad nebem plným hvězd schopných nás bezpečně navigovat se jen shovívavě usmějeme jako nad reliktem tmářské minulosti. Hledíce na sebe a nikoli nad sebe nás většinou ani nenapadne, že tak ve skutečnosti stále jen znovu, znovu a do nekonečna ohryzáváme jádřinec onoho biblického rajského jablka.

A tak dnes bloudíme každý sám tou svou vlastní hedvábnou dálnicí od krajnice ke krajnici v zářivém světle neonů, které nás oslepují namísto toho, aby nám svítily na cestu, abychom náhodou nepoznali, že nikam nevede. Tu a tam někoho potkáme, když se naše cesty kříží, abychom ho vzápětí zase ztratili, a šli si každý dál tou svou. Točíme se v kruhu vlastních vášní a tužeb, jejichž naplňování jsme si spletli s cílem cesty do té míry, že ani netušíme, že jsme ztraceni.

Je tu advent. Advent zahalený v již obligátní mlze ulic a v mlze našich srdcí. Jako každý rok je tu tak ta pravá chvíle vrátit se tam, kde jsme se kdysi ztratili. Ani tisíce výbojek na vyzdobených kandelábrech, ani tisíce diod na vánočních stromcích, ani potoky slz sentimentu u ohňostrojů a koled již na přelomu listopadu a prosince nás ovšem k oné, před mnoha a mnoha lety opuštěné křižovatce nevrátí. Jsou to jen zářivé patníky na bezcílné dálnici někoho jiného, kdo stejně jako my ztratil orientaci.

My sami už ani nejsme sto se vrátit. Každý takový pokus v pýše lidského rozumu skončí jen dalším a dalším blouděním. Přitom ten, který jediný je schopen nás dovést na začátek cesty a k jejímu cíli, právě teď v adventu přichází. Nám nezbývá než zbavit se pýchy, poslechnout proroky a připravit a vyrovnat mu cestu. Nechat ladem vše zářivé, mámivé a hektické, neboť pod reflektory, oslňujícími nás na cestě za našimi žádostmi, jeho chodník nevede. Ten chodník je v našich srdcích. V tichém a soustředěném čekání, v rozhovoru s blízkými a se sebou samými o tom, co nám ten Příchozí každý rok přináší. V tom spočívá příprava jeho cesty k nám; a na takovou Cestu smějí místo oslepujících neonů svítit jen lucerničky k rorátům. Připravujme mu cestu v tichém šepotu "Marana tha!" Připravujme v tichu sebe sama na jeho příchod - adventus, ať můžeme, až přijde čas, zvolat: "Gloria in excelsis Deo!".