Může být kněz "takový normální, stejný jako my"?

V kontaktu s místními kněžími můžeme slyšet celou řadu oslovení: pan farář, důstojný pán, velebný pán, veledůstojný pán, pater, otec Josef a některá další, dokonce i jen Josef, včetně familiárního tykání. Která oslovení odpovídají postavení toho kterého konkrétního kněze? A je to vůbec podstatné?

Začnu od konce: Je podstatné, jak oslovuji a jak komunikuji s knězem?

Setkávám se dosti často, a jistě nejen já, s větou nevěřících nebo i laiků: "Ten a ten farář je super člověk, on je stejný jako my, na nic si nehraje, je takový normální." Téměř vždy to svědčí o lidském, chápavém a empatickém přístupu daného kněze, v některých případech ovšem také o jeho ležérnosti či nedbalosti. Ať je to tak, či onak: skutečně to ale svědčí také o tom, že je "normální", "stejný jako my" a že "si na nic nehraje"?

Myslím, že nikoliv. Kněz si totiž nikdy nepotřebuje na něco hrát, protože on prostě NENÍ "normální" a NENÍ "stejný jako my". To přeci všichni víme! Každý kněz, ať chodí v klerice, kolárkové košili nebo jen v triku JE JINÝ a JE NE-NORMÁLNÍ ve srovnání s námi.

Bez ohledu na jeho konkrétní osobnost nás kterýkoli kněz převyšuje mírou milostí, kterých se mu dostalo a dostává prostřednictvím Svátosti kněžství, která jej předurčuje být na cestě k Pánu o řadu kroků před námi a vést nás jako dobrý pastýř cestou, kterou nám prošlapává. To, že se to možná některému knězi až tak nedaří, není podstatné. V každém případě je každý kněz nositelem onoho Znamení, nad něž, vyjma znamení apoštolů a jejich nástupců, na tomto světě není, a díky kterému je to on a nikdo jiný, kdo dokáže v zastoupení Ježíše Krista pro nás propojit Nebe a zemi. Užívá milostí, na které nikdo z nás na tomto světě nedosáhne; milostí, které jsou ale současně i křížem, který bez povolání a jeho přijetí celým srdcem nelze unést. Křížem, který je z podstatné části nesen pro nás a za nás. Nestojí nám tedy tato pro nás konaná kněžská Služba služeb za to, abychom se někteří rozpomněli a jiní naučili, jak prokázat našim kněžím úctu a vděčnost, která jim náleží?

V řadě zemí, které my považujeme za zaostalé, dodnes věřící neváhají před knězem pokleknout k políbení ruky. My s tím často máme problém i před dědici apoštolů a se Svatým Otcem si nejeden věřící před kamerami potřásá sousedsky rukou, jen tak tak, že jej neplácá po rameni. A že kněží po nás projevování úcty často ani nevyžadují? Inu, dobrá. Ale pravá úcta se přeci nevyjadřuje proto, že je vyžadována, ale proto, že prostě JE. Ježíš Kristus po nás také nepožaduje, abychom před Jeho Svatostánek chodili v košili, dlouhých kalhotách a svátečních botách, a ne v kraťasech, nátělníku a keckách. Jistě, On nás, stejně jako kněz, miluje i v těch kraťasech. Ale naše bezmezná úcta k tomu, co nás převyšuje, v co věříme a co ctíme, by nás sama a sobě měla nutit neurážet tričkem a nedbalostí. My totiž nemáme jinou možnost jak Bohu a kněžím odplácet než právě naší úctou.

Nestojí nám naši kněží také za to, abychom důkladně rozmýšleli, jak bychom jim mohli jejich kříž, nesrovnatelný s těmi našimi, pomoci nést? Snad vtahováním jejich ne-normálních duší do NAŠEHO normálního světského života, nebo spíše upřímnou, hlubokou a soustavnou modlitbou za ně a společenstvím s nimi v JEJICH kněžském životě všude tam, kde to bude jen trochu možné? Máme jim pomáhat jejich kříž na prchavé okamžiky odložit, aby si jej později v samotě fary museli sami a už bez naší pomoci vracet zpět na svá bedra? Nebo jej máme, tam kde to jen trochu lze, spolu s nimi nést? Netíží jednou na sebekratší chvilku odložené břemeno mnohem více než trám, jemuž ramena uvykla? Máme naše kněze brát do kina, nebo na hokej, anebo bude lépe, když naplníme farní kapli k prasknutí, když adorují Nejsvětější svátost nebo se modlí oficium? Pomohly Kristu na jeho cestě plačící ženy, nebo spíše Šimon s Monikou? Nevím, ale přemýšlím o tom a ptám se: Věříme skutečně v nesmírnou velikost Svátosti kněžství?

Oslovení Svatého Otce: Vaše Svatosti!
Kardinálů: Vaše Eminence!
Arcibiskupa a biskupa: Vaše Excelence! Nejdůstojnější pane!
Opatů a infulovaných prelátů: Vaše Milosti!
Ostatních prelátů a kanovníků, superiorů: Vysoce důstojný pane!
Děkanů: Veledůstojný pane!
Farářů a priorů: Důstojný pane!
Kaplanů: Velebný pane!

Jáhnů: Ctihodný pane!
Bohoslovců: Ctihodný pane!

Řeholníka - nekněze: Ctihodný bratře!
Představených ženských klášterů: Velebná Matko!
Řeholnic: Ctihodná sestro!