Kristus v karanténě a podivné mlčení v podivné době

Již bylo popsáno mnoho stránek o krizi Církve, o něco méně pak o krizi svátostného kněžství. Možná, že aktuální doba aerosolu přeplněného agresivním virem odhaluje, kde je pata skutečně bolavá. Je totiž zcela zřejmé, že Církev není tím, co je v hluboké krizi, neboť Ona, jako posvátné Tělo Kristovo, v ní ani být nemůže, neboť je právě Kristova a Svatá. A kněží? Čí někteří jsou?

Někteří kněží mluví, když je namístě posvátné ticho, a naopak mlčí, když je jejich hlas očekáván. Mlčí tak i dnes. Jiní v této době těhotné očekáváním sice nemlčí, ale vydávají jen zvuky, které očekává svět a nikoli Církev; zvuky, které jsou reakcí na volání mocných a nikoli stádců, které mají pást.

Při pomyšlení na prázdnotu a opuštění, ve kterém se dnes nacházejí ti věřící, kteří se nestačili naučit obsluhovat elektronická media, se ani nedokáži vžít do jejich zoufalství. Je však třeba říci, že nikoli oni by měli být zoufalí. Oni opuštěni nejsou, neboť oni zůstávají s Církví-Kristem. Oblažují Ji svými v osamění šeptanými modlitbami všeobecného kněžství, to jest tím, co právě jim přísluší, a Ona-On tak zůstává s nimi. Byť znejistěni neprůhlednou mlhou zavřených dveří kostelů a far, za kterými se skrývá jejich mlčící pastýř, oni zůstávají Církví-Kristem a zůstávají v Církvi-Kristu. Mohou toto ale o sobě říci skutečně všichni ti, kteří v sobě nesou nesmazatelnou pečeť kněžství svátostného s jeho věčným závazkem být pastýři svých ovcí, které jim věčná Církev-Kristus svěřila, a nikoli mlčícími údy světa časného, či, v lepším případě, aktéry podivných videopředstavení?

Maně se mi dere na mysl stále znovu a znovu relativizovaný kněžský celibát. Napadá mne, že tohoto daru Církve a Církvi se někteří kněží možná již dávno a snad i nevědomě zřekli, a jejich konkubínou se stal svět; že je to právě tato žádoucí smilnice, kdo jim otevírá ústa, když mají mlčet, a naopak jim je zakrývá svou navoněnou dlaní, když mají být slyšet. Říká se tomu ztráta identity. Jak se zdá, k jejímu znovunalezení letos těm potřebným nepomůže ani zelenočtvrteční missa chrismatis, která má všem jejím účastníkům mimo jiné připomenout, čí prsten nosí. Nemají potom ale mocní světa nakonec pravdu, když nás házejí do jednoho pytle s hospodami, divadly a sportovními kluby?

Jistě, i apoštolové se po Velkém pátku zavřeli na petlici a třásli se sami mezi sebou před světem, kterému se zdáli být oni na obtíž, a který se jim zdál být nebezpečným. Oni ovšem, na rozdíl od nás dnes, tehdy ještě nevěděli, že Kristus skutečně vstal z mrtvých. My to už víme. Ale věříme tomu všichni? Chceme tomu věřit? A věříme-li nakrásně v Kristovo vzkříšení, věříme také Kristu? Chceme Mu věřit? Nevím...

Když tak brouzdám na internetu záplavou "videomší" a doporučení sledovat bohoslužby v televizi, zdá se mi, že oproti obvyklým steskům je kněží nakonec dost a dost. Ale pastýřů je málo...

Modleme se usilovněji než kdy jindy za kněží a za sebe navzájem.