O kolenou, rukách a Kristu Králi

Často se mi v průběhu adorace z pohledu ztrácí nádhera starých oltářů i zlato monstrancí. S úžasem vidím jen samotné Tělo Páně, zářící a levitující presbyteriem. Vím, že je to jen iluze; vím, že tak jen mysl reaguje na mou snahu vytěsnit alespoň pro tu chvíli vše mimo adorovaného Pána a v optickém klamu mě tak oslepuje, abych po tyto prchavé okamžiky vnímal jen Jeho. Vím ovšem také, že Jeho celá přítomnost v proměněné hostii žádným klamem či iluzí není a že to nejdražší, co vůbec kdy mohu mít a čemu chci patřit, je díky Božímu milosrdenství a rukám a slovům kněze reálně přítomno právě v této hostii. Celý Kristus, celý život věčný.

Léta se trápím otázkou, kde se v nás laicích bere tolik pýchy, takový nedostatek pokory, neznalost, či ignorance, že je nám zatěžko tváří v tvář Ježíši Kristu pokleknout. Nebo je to stud a obava projevit veřejným gestem to, co nosíme v srdci? Naši předci padali na kolena již jen při vyslovení jeho Jména, dnes se stěží alespoň lehce ukloníme. Zástupy našich předků na kolenou dobývaly portály poutních chrámů po nekonečných schodech, dnes nejsme sto kleknout ani při Sanctus, abychom snad do Otčenáše neklečeli příliš dlouho. Ale kdy máme možnost my, laici, být fyzicky blíže Kristu, než když jej kněz drží nad ciboriem před naším Svatým přijímáním? Jak to, že ani v tu chvíli nepadneme na kolena? Jsme tolik nestoudní, nebo jen skrýváme vlastní pokoru před zraky tolik, ale marně sebevědomého světa? Nebo jsme spíše obětí současné liturgie, z které jako z topící se kostky ledu odtává veškeré Tajemství v lavině jalových řečí? Vždyť ani kněz dnes nemá rubrikami předepsáno pokleknout právě v tom okamžiku tajemného zázraku, kdy se pod jeho rukama promění hostie a mešní víno v Tělo a Krev Páně. A kde v posledku bereme tolik nesoudnosti, že se bez uzardění, natož v bázni Boží dotýkáme neposvěcenýma rukama posvátných nádob a předmětů, a nakonec i samotného Těla Páně? Počínaje bezpočtem laických mimořádných rozdělovatelů, ať už ustanovených, či dokonce jen tiše tolerovaných, přijímaných či vysílaných do služby bez zjevné mimořádné potřeby, přes farní "aktivisty", kteří by klíček od svatostánku nejraději nosili na svém kroužku s klíči od sklepa a kočárkárny, a podáváním Svatého přijímání na ruku konče. Co nás k tomu vede? I zde by bylo možné nalézt první stopu v současné liturgii všehomožna, dávající chtě či nechtě najevo, že z mnoha věcí se zase až tak nestřílí, o smyslu a symbolice mnoha úkonů nemluvě, a jejíž nejbolestivější obětí jsou vedle laiků i mnozí kněží. Například omývání kněžských prstů po přijetí obětních darů či po jejich okouření kadidlem, tedy palců a ukazováčků, kterými se budou dotýkat hostie před a zejména po jejím proměnění, se mnohde zaměňuje spláchnutím nastavených dlaní, kdy při sebevětší snaze přisluhujícího konkrétní prsty ani omýt nelze. Při purifikaci kalicha a patén po Svatém přijímání si někteří kněží sice omývají konečky prstů, kterými se dotýkali Těla Páně, ale bez zjevného problému si titíž kněží ještě před touto purifikací a téměř bezprostředně po proměňování jdou potřást pravicí s ministranty, leckde dokonce s celým kostelem, při pozdravení pokoje. Jiní se purifikací prstů již ani neobtěžují. Přitom i jen pro praní liturgického prádla, které se při purifikaci používá, platí jasné zásady k zamezení zneuctění Těla Páně. Pominu-li raději některé evidentní excesy při nakládání s Tělem a Krví Páně, i tak lze narazit jen na naprosté nepochopení otázky, tážete-li se někoho, jak si očistí ruce, ve kterých držel Tělo Páně při přijímání na ruku.

V nedávné době jsem byl nucen vyslechnut, Bohu díky nikoli autorskou, homilii, tepající nehodné kněze, kteří vyžadují nekompromisně věroučnou, liturgickou a mj. také právě eucharistickou kázeň a dispozici, a kteří jsou tak dle autora vinni tím, že jsou kostely poloprázdné, neboť svojí neoblomností a přísností odrazují hledající. Stará kněžská zásada praví, že milosrdnost patří do zpovědnice, nemilosrdnost na kazatelnu: "Ve zpovědnici beránek, na kazatelně lev". Nejde přitom jen o to, zda budou kostely řídce obsazeny věřícími, či plné hledajících, kteří v nich ovšem mimo sentimentu nic nenaleznou. Jde hlavně o to, že jedna z mála modliteb, které kněz v současné mešní liturgii (snad) pronáší potichu, zní: "Pro tvou lásku tě prosím, Pane Ježíši Kriste, ať přijímání tvého těla a tvé krve není mým odsouzením, ale mou ochranou a lékem pro duši i tělo." Tedy ještě jednou: ať není mým odsouzením...

Jeden moudrý kněz nedávno řekl: "Když jste znejistěni řečmi či chováním kohokoli, včetně kněží, otevřte si dobrý Katechismus. Ten platí." Současná liturgie je natolik flexibilní, že nabízí prostor téměř k lecčemu. Neponechávejme tento prostor pouze falešným prorokům okouzleným vlastní "invencí", nebo do něj alespoň, byť i nevědomě, nevstupujme. Hledejme v liturgii cesty, které vedou zpět blíže ke Kristu. Ač se to nezdá, jsou tam a lze je nalézt. Ale hlavně: choďme často adorovat Pána ukrytého v Nejsvětější Svátosti. Zapomeňme, byť by i jen na tu chvíli před monstrancí, na svět okolo nás, klanějme se a hledejme onu ohromnou lásku, kterou nám vložil hluboko do srdcí. Potom nás ani ve snu nenapadne, že snad klečíme příliš často a příliš dlouho; že při Svatém přijímáním místo na kolenou nabídnutého srdce svému Kristu Králi otevřeme jen vystrčenou dlaň.