Příběh našich varhan, aneb Jak málo věřím...

Každému, kdo se alespoň jedenkrát zaposlouchal v kostele do zvuku varhan, po právu zvaných nástrojem královským, se liturgie bez jejich hlasu bude zdát plochá, jaksi nedokonalá, a v srdci pocítí obavu, zda modlitby kněze a lidu dokonale dojdou sluchu Toho, komu jsou určeny. Zda naše hlasy bez důstojného a pevného vzdušného korábu stovek píšťal doplují bez ztráty jediné hlásky až do výšin nebeských, kam směřují. Samozřejmě, že tam jistě doplují. Nikoli Bohu, ale nám samotným však bude stále něco scházet: jistota, zda jsme do oslovení Nejvyššího vložili vše, co mu náleží. Bude nás svírat ten nepříjemný pocit, jako když váženou osobu navštívíme ve špinavých botách; pocit, že jsme svoji úctu nevyjádřili tak, jak jí náleží.

Když se dokončovaly vyklízecí a úklidové práce na našem kostele, ozval se diecézní organolog pan Rejšek, zda by si mohl do diecézního depositáře odvézt píšťaly, které byly, jako i spousta jiných věcí, v lodi, na kůru a na půdě uskladněny ze zbořených kostelů z širokého okolí. Domluvili jsme se rychle, neboť my jsme se mohli zbavit části "harampádí", s kterým jsme si nevěděli rady, a pan Rejšek získal materiál pro eventuelní využití jinde. Návštěvu v našem kostele využil pan Rejšek i k prohlídce našich původních varhan, respektive toho, co z nich zbylo. Prohlídka to byla ovšem žalostná: po stovkách původních píšťal byla veta, torzo stroje bylo evidentně opakovaně vyplaveno deštěm, vzdušnice nenávratně poškozené, stejně tak měch, pneumatická traktura fatálně poškozená. Jediné, co se zdálo být v pořádku, byla varhanní skříň, dokonale "nakonzervovaná" proti vodě, houbám a hmyzu vrstvou holubího trusu. Závěr byl jednoznačný: varhany jsou neopravitelné, náklady na nové astronomické. Pan Rejšek se snažil zmírnit můj smutek poznámkou, že jakmile někde narazí na varhanní stroj, který by se k nám hodil, dá mi vědět a bude-li to možné, přestěhujeme ho k nám. Bral jsem to v tu chvíli jako sice milosrdný, ale přeci jen formální a jalový slib typu, jako když beznohému řeknete, že uděláte vše pro to, aby svůj handicap rozchodil. I když, Písmo svaté je takových příběhů plné, napadlo mne na sekundu...

Uplynuly téměř dva roky, u svaté Barbory jsme každou sobotu na kůru vyvařovali Pánu pytlíkovou polévku v podobě elektronických kláves. Zrovna jsem s nehříšnou závistí sledoval dokument o rekonstrukci varhan v Týnském chrámu, když mi zazvonil telefon. Pan Rejšek. S jeho nenapodobitelnou dikcí, navozující klamný pocit mírné otrávenosti, se mne optal, jestli pořád chci pro svatou Barboru varhany. Jaký pocit v tu chvíli vyvolala naopak má dikce v něm si netroufám odhadovat, rozhodně však nebyl klamný. Byl jsem v šoku, který se ještě prohloubil po sdělení pana Rejška, že by se jednalo částečně o novovýrobu, částečně o repasi použitelných dílů z jiných varhan, a že cenu odhaduje na zlomek ceny, o které jsme hovořili před dvěma lety. Nebylo co řešit...

Po prvních rozpačitých telefonátech a e-mailové komunikaci s varhanáři-dodavateli došlo na jejich první osobní návštěvu u svaté Barbory, a já jsem zjistil, že k varhanám jsem dostal nádavkem dva úžasné a nádherné pány, pana Fajfra a pana Pošváře. Následovalo deset měsíců prací v jejich dílnách a v našem kostele, tu v mraze, tu v nesnesitelném horku. Práce vpravdě mravenčí, neboť varhany se obvykle staví tak, že se zbuduje stroj a kolem něj skříň. U nás tomu bylo naopak: vše se muselo vměstnat do stávající skříně. Nepředstavitelná práce, kdy se vše muselo doslova dopilovávat na místě. Výsledek se dostavil na přelomu července a srpna 2018 a na kůru svaté Barbory se zjevil nádherný nástroj, skromně se choulící ve staré skříni. Ovšem veškerá skromnost nástroje zmizí, sáhne-li umná ruka do kláves a umná noha se dotkne pedálů. Jednoduše řečeno: Nemusíme již mít u svaté Barbory obavy, že naše pilné zásilky k Bohu nebudou v té správné obálce a s odpovídajícím frankem.

Nutno dodat, že ani já osobně jsem nepřišel zkrátka. Jak to tak bývá, lidé, kteří něco umějí, jsou i moudří. A že pánové Fajfr a Pošvář umějí, o tom nemůže být pochyb. A já tak posbíral své brebendy v hodinách hovorů s nimi při práci na kůru, a občas i u piva. A ještě jednu premii jsem celým tímto příběhem varhan u svaté Babrory získal: Poznání, jak žalostně málo věřím...

Benedicamus Domino! Deo gratias.


K přestavbě varhan u svaté Barbory přispěla samozřejmě řada jednotlivců a institucí. Věnujte prosíme chvíli pozornosti poslechu našich varhan na přiloženému videu s jejich stručnou historií a s poděkováním všem, kteří na ně přispěli svojí prací a dary.

(Preludium a fuga a moll J. S. Bacha na varhany u sv. Barbory v Otvicích hraje pan Michal Novenko)

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky