DOBA SVATOPOSTNÍ

QUADRAGESIMA

V době předpostní nám Církev svatá ukázala naši duchovní bídu a hříšnost a přesvědčila nás o naší nemohoucnosti povstati vlastními silami k novému a bohulibému životu.

V době postní zesiluje ještě předchozí myšlenky a burcuje nás ze spánku hříchu poukazem na věčné tresty. Předvádí nám život plný námahy a utrpení Spasitele, jenž z lásky k nám byl hotov za nás trpěti. Dává nám však také návod, jak bychom se mohli zprostiti pout hříchů a jak nabýti sil k novému životu. Vede nás hlavně k postu, od něhož má celá doba své jméno. Naše všecka bída povstala tím, že tělo nabylo převahy nad duší, že žádosti těla umlčují touhu duše po Bohu. Musíme se tedy naučiti přemáhati tělo tím, že mu odpíráme podati, po čem tak nezřízeně touží. A není to jen jídlo, jímž získává nadbytek nepotřebných sil, je to také jeho touha po pohodlí a žádostivost všech pěti smyslů.

Postem stáváme se mistry v ovládání svých žádostí a toto mistrovství je základem pro naše věčné blaho. Církev sv. však chce postem získati pro nás ještě něco – odpuštění hříchů. Svými hříchy nahromadili jsme si mnoho trestů a nikdy jim neunikneme. Nekonečná svatost Boha, která byla hříchy našimi pohaněna, žádá odčinění všech vin. Všichni z nás musíme zaplatiti do posledního haléře! Bůh jest však při své nekonečné Spravedlnosti také nekonečně milosrdný. Proto čeká na naše obrácení, dopřává nám života, abychom se mohli ze svých hříchů káti a dobrými skutky smýti svoje viny: Hle, nyní jest čas příhodný; hle, nyní jest den spasení!

Půst jest jedním z těch dobrých skutků, jehož cena jest nesmírná. Člověk jest složen z duše a těla a obojí musí sloužiti Bohu. Byla by to špatná kajícnost, která by záležela jen v lítosti a zkroušenosti srdce, ale na tělo se nevztahovala; všecky naše duševní vztahy obrážejí se na našem těle. Tělo bylo hlavní příčinou naší vzpoury proti Bohu, nesmíme je tedy vyjmouti z pokání!

Druhým dobrým skutkem, k němuž nás Církev v tuto dobu vybízí, jest modlitba. Tak jako slovem "půst" Církev rozumí nejen odejmutí potravy, ale i přemáhání zlých náklonností, útěk před hříchem a snahu o ctnost, tak slovem "modlitba" rozumí každou příležitost, při níž se duše obrací k Bohu. Jest to hlavně návštěva chrámu, obcování Mši svaté, vyslechnutí kázání, křížová cesta a rozjímání o utrpení Kristově. Nejkrásnější modlitbou jest zbožné přijímání Svátostí.

Jiným dobrým skutkem jest almužna. To, co jsme postem a jiným odříkáním ušetřili na sobě, to rozdáváme těm, kterým bylo neustálé odříkání dáno již do kolébky – chudým. Almužnou smyjeme mnoho svých vin a cvičíme se v lásce k bližnímu, v němž milujeme Krista samého. Slovem "almužna" myslí Církev svatá opět všecko milosrdenství, jež prokazujeme druhým, může tedy i nejchudší rozdávati almužnu.

Postní dobou označuje Církev 40denní přípravu na Velikonoce. Tímto číslem nám chce připomenouti 40denní půst Spasitele, jenž vzal na sebe naše hříchy a postem se připravoval na zvěstování radostného Evangelia; 40 dní omýval déšť při potopě hříšnou zemi, 40 roků musili Israelité blouditi v poušti, dříve než směli vstoupiti do Zaslíbené země, 40 dní se musil postiti Mojžíš a potom dostal pro lid desky Zákona, 40 dní postě se putoval Prorok Eliáš k Hoře Horeb, kde se mu dostalo významného Zjevení. Tímto způsobem bylo číslo 40 ve Zjevení posvěceno kajícností, postem, očišťováním a milostí.

Církev sv. se snaží vším možným způsobem dovésti nás k pokání. Nepředzpěvuje nám radostného Aleluja; místo něho zpívá vážný nápěv Traktus. Ani Sláva na výsostech Bohu se nedotkne našeho sluchu. Varhany zmlknou, s oltářů zmizí relikvie i květiny a kněz se obléká ve fialová roucha. Tím způsobem nás chce Církev soustřediti k oplakávání našich hříchů a ukázati, jak vzpomínka na ně nás má přiměti k pokání a k trpělivému nesení denního kříže. – V prvních dobách křesťanství byla doba postní nejen přípravou na Velikonoce, ale i přípravou katechumenů na křest sv. Tím si vysvětlíme narážky na křest, jež přicházejí v době postní v liturgii.

(P. Schaller)

DOBA PŘEDPOSTNÍ
TEMPUS SEPTUAGESIMAE 

Prožili jsme se Spasitelem několik blahých neděl, rozjímajíce o jeho tichém a skrytém dětství a těšíce se z moci, kterou ovládá veškero stvoření. Srdce naše se naplnila sladkou nadějí, že jednou budeme věčně se radovati s tímto Králem králů. Avšak tato chvíle věčné radosti dosud nenastala! I u jesliček při veškeré radosti cítíme, že stojíme ještě na zemi, že jest nám dosud bojovati krušný boj se světem, ďáblem a tělem. Církev svatá, která byla předobrazena Starým zákonem, připadá si zde na světě jako národ židovský, jenž ze svatého města ]erusalema byl odveden a po 70 let držán v zajetí Babylonském. Co jsme zde na zemi jiného, než vyhnanci, zajatci a kořist všech možných nebezpečí, která na nás číhají na světě, v tomto Boha nenávidě­jícím Babyloně! Církev svatá, která nás má vychovávati pro Nebe a utužiti do životního boje, chce nám v předpostní době připomenouti naše vyhnanství, na něž bychom si bezmála už zvykli — k své vlastní záhubě. Jako židé po 70 let truchlili v Babyloně, tak ona nás k tomu vede, abychom po 70dní v roce sobě připomínali svoje otroctví pod mocí ďábla a tím zatoužili po svém vlastním domově — po nebi. Proto všecka bohoslužba v nynějším období církevního roku nám slouží k této připomínce. Neslyšíme radostného "Aleluja", kterým jsme se těšili po celý rok. Ani krásný zpěv Andělů "Sláva na výsostech Bohu" nezalehne v náš sluch. Na konci mše sv. kněz nepropouští lid slovy: "Jděte, jste propuštěni !", ale zve k další modlitbě: "Chvalme Pána!" Na místě "Aleluja" zpívá se Tractus. A aby také náš zrak byl zaujat myšlenkou na naše truchlivé postavení ve světě, užívá se bohoslužebných rouch fi­alové barvy, vyjímaje svátky Svatých, které se však nikdy ne­slaví v neděli. "První neděle v předpostní době sluje "Devítník". České jméno "Devítník" pochází odtud, že tato neděle jest 9. před Velikono­cemi. V latině se jmenuje "Septuagesima" (dies ante Pascha),t. j. "sedmdesátý" (den před Velikonocemi). Dvě následující ne­děle nazývají se "Sexagesima" a "Quinqua esima", t. j. 60tý a 50tý den dle starého počítání před slavností velikonoční. U nás říkáme: neděle první a druhá po Devitníku. Učme se ve třech předpostních týdnech odříkati se pozem­ských radovánek, aby neudusily v nás oheň lásky k Bohu, a straňme se světského hluku, abychom slyšeli, co k nám mluví Duch Svatý.

(p. Schaller)

O VŠECH SVATÝCH A.D. 2024 BYL Z VĚŽE SEJMUT KŘÍŽ S MAKOVICÍ, Z KTERÉ BYLA VYJMUTA ČASOVÁ SCHRÁNKA, A OPLECHOVÁNÍ HROTNICE. STAV SAMOTNÉ DŘEVĚNÉ HROTNICE BYL SHLEDÁN JAKO DOBRÝ.
RESTAURÁTORSKÉ A KLEMPÍŘSKÉ PRÁCE BUDOU PROVÁDĚNY V DÍLNĚ DODAVATELE. KDYŽ PÁN BŮH DÁ, MĚLO BY SE VŠE NA VĚŽ VRÁTIT NA KONCI BŘEZNA. MŮŽEME SE TAK SPOLU SE SV. BARBORKOU TĚŠIT NA ZRESTAUROVANÝ KŘÍŽ, NAZLACENOU MAKOVICI A NOVÉ OPLECHOVÁNÍ.

VŠEM, KTEŘÍ SVÝMI DARY TYTO PRÁCE UMOŽNILI, VYPROŠUJEME BOŽÍ POŽEHNÁNÍ A SV. BARBORCE A CELÉ OBCI BRZKÝ NÁVRAT JEJÍ KORUNY. BENEDICAMUS DOMINO! DEO GRATIAS!

VIA CRUCIS 

Z depozitáře jirkovské farnosti jsme v předpostní době A D. 2024 získali do zápůjčky novogotický obrazový soubor Křížové cesty, který pravděpodobně pochází z vrskmaňské kaple Narození Panny Marie, zbořené na počátku 70. let 20. stol. Za vstřícnou spolupráci děkujeme jirkovskému děkanovi Mgr. Dvouletému a paní Mgr. Hlaváčkové z litoměřického biskupství.

Mše svaté v tradičním římském ritu u sv. Barbory

Od ledna 2023 jsou v našem kostele o prvních sobotách v měsíci od 18 hodin slouženy Mše svaté v tradičním římském ritu. Od května 2024 jsou tyto Mše svaté slouženy obvykle každou sobotu. Na tyto krásné a bohulibé bohoslužby jste všichni srdečně zváni.

Potřebné texty v češtině jsou na každou Mši svatou pro příchozí připraveny v lavicích.

Z rorátů L.P. 2023

Z poutní Mše svaté ke cti sv. Barbory L.P. 2023